Agnes

Poslední dva týdny přinesly do našeho prokouřeného bytu pár změn. V neděli jsme jely do Jindřichova Hradce, což je od Plzně zhruba 160 km, abychom si přivezly příšeru, co nám devastuje byt. Jmenuje se Agnes a je to ukázkový typ jak hyperaktivní štěňátka Jacka Russela jsou. Zrovna během těchto pár slov proběhla kolem trofej ve formě mé podprsenky. Právě jsou v kurzu tapety a již každý koberec utrpěl minimálně tři loužičky. Ozvala se rána z mého pokoje, když Agnes objevila můj longboard a shodila ho na sebe. Kaštan již není populární a tak se zabýváme uchy od kabelek, nemluvě o botách. Někteří by možná byli toho názoru, že pejsek není zrovna dobrý nápad z hlediska našich školních rozvrhů, ale já si to nemůžu vynachválit. Lenka začíná pomalu propadat depresím a její kruhy pod očima se neustále prohlubují. Stejně tak jako malá miminka, i Agnes prospí většinu dne a probouzí se zásadně v noci.  Opravdu se tu nenudíme.

Zhruba 30 metrů od bytu máme Normu, cože je něco mezi Lidlem a Penny nebo spíš plzeňský Coop. Vyrazila jsem si s v pyžamu, s hoodem na hlavě a s klíči v ruce, abych všem dala najevo, jakou pohodičku mám. Přijdu k pokladně s včerejším líčením a zacuchanými vlasy, abych nám koupila cigarety. Já pro ně jdu, Eliška vaří. Madam si mě změřila pohledem a říká: "Občanku." Připadala jsem si trochu jako idiot, tak jsem se zase v crocsech odpromenádovala pro doklady. Aspoň mě může těšit, že vypadám mladě, i když kdo o tom v tomhle věku stojí. Jste konečně za prahem dospělosti a 15 už vám být nechce. Ale za to může můj malý nos.

Zbraň hromadného ničení šla spát a já se jdu podívat na něco z anatomie.
E.